SLACKGIRLS

Jak ses ke slackline dostala?

​

Zamilovala jsem se do kluka, co chodil po lajnách. A taky jsem si vyslechla několik debat mezi highlinery. Mluvili o tom, co všechno jim to přináší. Byla jsem děsně zvědavá a chtěla jsem to také vyzkoušet - chodit vysoko. Bylo to v létě 2010.

​

Co tě na chození začalo tak bavit, že jsi u toho vydržela?

​

První highliny byly totální mazec! Nejdřív mi to přišlo úplně nepřekonatelné. Byl to naprostý strečink svalů, mysli i mé osobnosti. Pak jsem se rozchodila, ale tenhle strečink z toho nevymizel. Jen si stále kladu do cesty další výzvy a zkouším, kam mě to zanese. Zatím vidím v lajnách obrovský potenciál pro svůj vnitřní rozvoj. A taky je spoustu nádherných míst, kde bych se chtěla projít. A ještě k tomu ty lidi, co se kolem lajn motají! Je to sport, kterého se snadno můžou zúčastnit lidi různých výkonností, a všichni si přijdou na své. Díky tomu se v této komunitě drží velká pestrost lidí a trávit s nimi čas je opravdu obohacující! Myslím, že v takové skupině se jednou budu cítit dobře i jako mladá maminka.

​

Věnovala ses, nebo se stále věnuješ, ještě nějakému jinému sportu, než je slackline?

​

Vždy mě bavilo se hýbat, ale nikdy jsem nebyla v ničem dobrá. Byla jsem samá ruka, samá noha a pěkně zatuhlá. Jezdila jsem hodně na kole a na kajaku a později jsem hodně lezla. Ale jak jsem poznala slackline, začalo se mé tělo rychle měnit. Je koordinovanější, silnější a díky józe i protaženější. Teď se cítím úplně skvěle.

​

Měla jsi někdy nějaký úraz na slackline? Je slackline nebezpečný sport?

​

No, pár boulí, modřin a naraženin bylo, ale nic vážného. Myslím, že je to jako se vším. Je to bezpečný sport pokud člověk dobře ovládá techniku napínání a pohybu v daném terénu a pokud umí poslouchat své tělo.

​

Máš nějaký speciální zážitek spojený se slackline?

​

Mám, a to víc. Lajny jsou pro mě cesta, jak vidět sama sebe v naprosto reálných barvách. A zároveň je to určitá meditace, která zjemňuje mé smysly a otvírá je novým vjemům. Často jsem na lajně nebo krátce po chození taková vnímavá. Dokážu ocenit krásu přírody, vůni vzduchu, pružnost a vitálnost svého těla. Má mysl najednou chápe věci mnohem komplexněji.

​

Co na to, že děláš tento sport, říká tvoje rodina a kamarádi?

​

Vypadá to, že mi všichni fandí!

​

Na co myslíš, když jdeš?

​

No, když je to kratší a jednodušší, tak můžu myslet na hovadiny. A když je to dlouhé, tak se mé myšlenky smršťují na úplné drobnosti. Dokonce i krok je moc velký úkon. Myslím na to, že chci posunout váhu na přední nohu, že chci uvolnit ruce, aby jemně pluly vzduchem, že chci cítit pevnost ve svém trupu. A někdy se podaří, že vše funguje i bez mé pozornosti. Pak pomalu posouvám své soustředění z hlavy do těla. A když mám opravdu štěstí, tak ta koncentrace začíná překračovat hranice mého těla. Jakýmsi způsobem mizí rozlišení mezi vnitřním a vnějším, je jen jednota.

​

Dá se popsat i to, co cítíš, když jdeš?

​

Jaké si to udělám, takové to mám. Ještě v nedávné minulosti jsem si ten slacklining uměla fakt znepříjemnit. Ambice, očekávání, soutěživost a představa, že tohle už bych měla mít na háku. Chůze po lajně je takový konstantní tlak. Dá se jít na krev a bojovat v každém kroku a tím se dá opravdu lajna svým způsobem vydřít. Nebo se dá pracovat hluboko ve své mysli. A upřímně říkám, že je pro mě někdy jednodušší zůstat na povrchu a bojovat svaly, než krotit své rozbouřené myšlenky a strachy. Vím, že nejkrásnější zážitky přichází ve chvíli, kdy investuji vše. Je to překonání strachu, že se vydám z veškeré energie. Ale někdy s tichou radostí otevřu vnitřní stavidla svých psychických i fyzických sil. A když dám do pokusu vše co ve mně je, tak mě zalije obrovský příval energie. Vždy, když se takto odevzdám, tak zažívám obrovské štěstí a splynutí. Zato když se svou energií šetřím, tak často skončím hodně unavená.

​

Je nějaký slacklinový mezník, kterého bys chtěla dosáhnout?

​

Hmmm, nevím. Mám pár highline, co se mi opravdu líbí. A obecně bych chtěla chodit delší lajny, protože pak budu mít větší výběr. Lákají mě místa a lidi, se kterými bych chtěla zažívat zážitky a proto s nimi musím držet krok.

​

Představ si, že by ses ke slackliningu nedostala. Co bys pravděpodobně dělala?

​

Asi bych lezla a dost cvičila jógu a možná bych se pustila do „thai-chi“ nebo nějakého výrazového tance.

​

​

 

Proč si myslíš, že se tomuto sportu věnuje stále méně holek, než kluků?

​

Myslím, že holky časem přijdou. Předpokládám, že to bude podobné jako třeba v lezení. Asi bude stále převaha kluků, ale rozhodně ne takhle velká.

​

Setkáváš se stále s předsudky vůči ženskému pohlaví v tomto sportu?

​

Setkala jsem se s tím často v USA, když jsme tam čtvrt roku lajnily. Každý druhý den se někdo divil, že chodím a že ty lajny dokonce umím napnout. Často se mě na to ptali lezci a klidně i docela mlaďoši.  Porozuměla jsem tam feminismu. Česká republika a vůbec Evropa je v tomhle fakt zlatá proti státům. No a v Čechách se setkávám jen s takovým roztomilými předsudky. U takových těch „macho“ chlapů. Vidí mě na lajně v parku nebo nad vodou a přihrnou se, že by si to vyzkoušeli. Většinou to není lajna zrovna pro začátečníky, ale když jinak nedají, tak prosím, ať si ozkouší. Jo, je celkem zábavný sledovat, jak jim mizí úsměv z tváře. Ale „držkopád“ jim většinou sebedůvěru nevezme. Klasicky odchází s větou: „No, ještě bych tomu tak hoďku dal a přešel bych to.“

​

V čem si myslíš, že jsou hlavní rozdíly mezi kluky a holkami u slackline?

​

Těžko říct, ani holky a ani kluci, co lajní, nejsou moc jednotná skupina. Přijde mi, že nejčastějšími typy jsou: žena/muž, co vše překoná a bude v tom lepší než ostatní. Žena/muž milovník přírody, odpočinku a kolektivního veselí a žena/muž plní moudrosti a vášně pro věc. Každopádně holky, které jsem měla možnost poznat u lajn, jsou hodně samostatné, ať už jsou jakýmkoli typem.

​

Pohybuješ se u slackline raději v prostředí holek, nebo kluků? Nebo je ti to jedno?

​

Je mi to jedno, na několika výletech jsem byla jen s holkami a na hodně jen s kluky. Nemyslím si, že by zas až tak záleželo na pohlaví, víc rozhoduje povaha a zralost.

​

Zažila jsi někdy, že ses u slackline v prostředí kluků necítila dobře? Proč?

​

No, párkrát jo, když byla taková ta atmosféra překonávání, hecování se a ztrácel se respekt k místu, ke chvíli, k tichu přírody.

​

Zvládne holka sama všechny úkony spojené se slackline? (nošení těžkých batohů, systém napínání, síla na napnutí)?

​

Každá holka to zvládne. Čím víc bude lajnit, tím víc toho unese a napne. Napnout delší lajnu je podobně složité jako třeba vyměnit duši na kole nebo upéct dort. Je to prostě sestava úkonů jdoucích po sobě. Žádný učený z nebe nespadnul, ať už ho přinesl čáp nebo vrána.

​

Co dělají holky, které provozují slackline, ve volném čase?

​

Spousta holek leze a cestuje stopem. A mnoho se zajímá o zdraví, cvičí jógu, dýchá si, čte zajímavou literaturu. Jo a skoro nikdo nemá televizi, zato mají všichni facebook.

​

Užívají si ženy slackline na stejné úrovni jako muži? Nebo jsou mezi nimi rozdílné druhy motivace, emocí, nadšení. Dělají to obě pohlaví kvůli jinému druhu „potěšení“?

​

Myslím, že toto je opět otázka povahy. A jak jsem poznala sama na sobě - motivace a druh potěšení se může v průběhu let měnit.

 

Může se slackline začít jakákoliv holka, nebo by měla mít nějaké specifické předpoklady, zkušenosti? (např. s lezením)

​

Na slackline může začít úplně každý. Samozřejmě, že někomu to půjde líp a někomu hůř, což je způsobeno vrozenými předpoklady, způsobem života, věkem, motivací, investovaným časem a úsilím. Ale koho lajny osloví, bude se zlepšovat.

​

Je nějaká vlastnost, kterou by holka určitě neměla mít, jestli se chce věnovat slackline? A kterou by mít měla?

​

Opravdu důležité je mít chuť překonat obtížné. Ze začátku to vůbec nikomu nejde. Každý z toho padá a každý si u toho může připadat nešikovný. A je pravda, že je mnohem víc holek, které se bojí, aby nevypadaly trapně, než kluků. Pokud někdo touží vypadat za každých okolností nádherně, zkušeně a ladně, tak nikdy nepřejde lajnu. Každému ujitému metru předchází tak 10 pádů.

​

Pociťuješ k nějaké holce rivalitu? Nebo všímáš si, že by se tohle někde dělo?

​

Jasný, dělo. Dva roky jsem na tom sama pracovala, aby se to nedělo. A zatím dobrý. Ale kdo ví, třeba si ještě někdy zažárlím na nějakou šikovnou lajnerku.